Náš reportér se vrátil z Kosova.
Náš reportér se vrátil z Kosova. Viděl věci, na které do smrti nezapomene, a říká: V Srbsku se bojuje o celou Evropu – a také o nás
autor: Ladislav Zemánek
Vlastenec, pesimista, konzervativec. A rovněž student Filozofické fakulty UK v Praze, milovník moudrosti, spravedlnosti a řádu, ale také klasické hudby a staré dobré literatury, obdivovatel Richarda Wagnera, který se odmítá smířit s představou, že starý svět zemřel. A s ním i Bůh.
To vše jsem já. Naplněn steskem po minulosti, znepokojením nad současností a úzkostí z budoucnosti hledím na slovanský Východ, jenž se z komunistické říše zla stal ostrovem naděje. Miluji svou vlast, a proto odmítám Evropskou unii. Miluji svobodu, a proto jdu proti proudu.
Ladislav Zemánekpřináší exkluzivní reportáž z Kosova, které je uměle vytvořenou výkladní skříní demokracie na západní způsob.
Evropská fronta solidarity pro Kosovo ve dnech 17.–20. října uspořádala humanitární misi na Kosovu a Metochiji. Sbírka probíhala několik měsíců a podařilo se díky ní vybrat více než 80 tisíc korun. Peníze šly na pomoc vybraným srbským rodinám, škole a válečnému veteránovi. Mise se neúčastnili jen Češi, ale také Italové, Francouzi, Fin a Brazilec.
První den byl však věnován setkáním s představiteli Srbské radikální strany. Ti nám, byť jen spěšně, ukázali hlavní město Bělehrad a po celou dobu pobytu byli našimi průvodci. Večer se na radnici uskutečnil seminář zorganizovaný mládežnickou organizací SRS. Na něm vystoupil místopředseda strany Nemanja Šarović (předseda Vojislav Šešelj je už přes deset let bez rozsudku vězněn haagským tribunálem za „verbální delikt“), představitel české sekce Evropské fronty solidarity pro Kosovo Patrik Vondrák a další zástupci této mezinárodní organizace.
Exploze v Kosovské Mitrovici
V noci se účastníci mise přesunuli na Kosovo. První zastávkou byla Kosovská Mitrovica, která je symbolem rozdělení země. Severní část města je srbská, zatímco jižně od řeky Ibar už žije pouze albánské obyvatelstvo. Albánci ve své touze po etnicky čistém státě kromě Srbů vyhnali i Cikány, kteří se tak přesunuli do srbské části města. Dva mosty spojující obě části jsou od loňského roku přehrazeny sutí. Srbové tak chtějí zabránit útokům Albánců, k nimž opakovaně docházelo.
Seminář na bělehradské radnici
Neklidná je však situace i nadále. Jen v týdnu před naším příjezdem došlo ve městě ke třem explozím. Ty pravděpodobně souvisejí s blížícími se volbami, které proběhnou 3. listopadu. Doposud měli Srbové na Kosovu vlastní samosprávu, do níž se volilo společně s volbami v Srbsku. Albánci je však chtějí o samosprávu připravit a tlačí na ně, aby účastí v listopadových kosovských volbách separatistický stát legitimizovali. I proto vlastenecké síly v čele se Srbskou radikální stranou vyzývají k bojkotu voleb.
Mešita financovaná z fondů EU
V Kosovské Mitrovici jsme nakoupili materiální pomoc a následně pokračovali do albánské části Kosova a Metochije. Už v albánské části Mitrovice byl silně znát vliv Západu. Vyvěšené americké a rudé albánské vlajky nemohou nechat nikoho na pochybách o tom, kdo je tu pánem. Vrcholem nevkusu a absurdity jsou nám dobře známé tabule s vlaječkou Evropské unie. Dozvěděli jsme se tak, že rekonstrukce tamní mešity byla financována z unijních fondů. Aspoň už víme, na jaké projekty naše peníze jdou.
Memento "humanitárního" bombardování
Asi nejprovozovanějším byznysem kosovských Albánců jsou autodílny a myčky aut. Člověku se ale začne záhy vtírat myšlenka, zda je tento druh byznysu natolik výnosný, aby umožňoval výrazný rozvoj země, který je všude kolem znát. Rozdíl v životní úrovni Srbů a Albánců je očividný. Je to vidět na domech, obchodech i automobilech. Neplatí to ovšem o stavu silnic. Za vše vypovídá průjezd třetím největším kosovským městem Uroševac. Na výpadovce na Prištinu chyběl asfalt, zato se řidiči museli vyhýbat obřím dírám, trčícím rourám a kanálům a haldám kamení.
Kosovo je americkým želízkem v ohni
Uroševacká sportovní hala nese jméno amerického prezidenta Billa Clintona. V Prištině je po něm pojmenován celý bulvár a na paměť tohoto velkého přítele Albánců, jenž jim pomohl „humanitárním“ bombardováním Srbska, je zde vztyčena i Clintonova socha. Nedaleko Uroševace se nachází největší americká vojenská základna mimo území USA Camp Bondsteel. Cestou se nelze vyhnout vojenským offroadům, tu s vlajkou americkou, tu s vlajkou Evropské unie, obrněným vozům a vrtulníkům, jež dokreslují obraz země, která je pod vládou západních okupantů a albánských samozvanců.¨
Na barikádě v Kosovské Mitrovici
Panují důvodná podezření, že základna slouží CIA k věznění nepohodlných osob. A také že Američané s pomocí Albánců využívají Kosovo pro pašování drog do Evropy. Zabilo by se tak několik much jednou ranou. Masivní přísun drog slouží k decimaci a demoralizaci části evropské populace a obří zisky z výnosného obchodu se dají snadno použít k podplácení politických elit. Svou přítomností, kterou by Srbové nikdy nepřipustili, zároveň Američané oslabují vliv Ruska na Balkáně. Skutečně důmyslný mechanismus imperiální politiky. Dej Bůh, ať to není pravda.
Starobylé pravoslavné kláštery
Odpoledne druhého dne bylo věnováno návštěvám starobylých pravoslavných klášterů. V současnosti ženský klášter v Peći, který leží nad řekou Pećka Bistrica v malebném údolí na okraji města, sloužil od 13. do 18. století jako sídlo srbského arcibiskupa a posléze patriarchy. Nedaleko se nachází klášter Visoki Dečani, jehož součástí je i největší středověký kostel na Balkáně. I dnes ho musejí chránit mezinárodní jednotky před útoky Albánců. Oba kláštery jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Pećský klášter
Poté jsme se přesunuli na samý jih do srbské enklávy Štrpce, která se krčí ve stínu hor, jež tvoří přirozenou hranici s Makedonií. Zdejší kraj byl tím nejkrásnějším, co jsem v Srbsku i na Kosovu a Metochiji spatřil. Vysoké hory celoročně pokryté sněhem berou dech a v člověku ze Západu vzbuzují pocit, že se ocitl kdesi v Alpách. Kdyby ovšem nebyl na Balkáně, v kraji, který v poslední době zažívá tolikeré hrůzy, utrpení a zlo.
Pomoc škole a dvěma rodinám
V sobotu jsme už vyrazili za těmi, kterým jsme vezli materiální i finanční prostředky. První na řadě byla vrbeštická škola, v níž nás uvítal ředitel, zaměstnanci školy i žáčci. Společně nám zazpívali vlasteneckou píseň, jíž opěvali svůj rodný kraj Kosovo, to Kosovo, které vždy patřilo Srbům. Úsměvy, jimiž děkovali za dárky, které jsme jim přivezli, byly naprosto dostatečnou satisfakcí.
Srbské děti a my
Následovala návštěva dvanáctičlenné rodiny Stanojkovićových z vesnice Sušića a devítičlenné rodiny Kocincových v Popovci. Druhá jmenovaná je jedinou srbskou rodinou na vsi. Všichni sousedé jsou Albánci a společné soužití je možné snad jen díky tomu, že Vlade Kocinac pracuje u policie. Život tamních Srbů není jednoduchý. Ti, kteří přežili, jsou často vystaveni útisku ze strany Albánců a kosovských úřadů. K etnicky motivovanému násilí už v posledních letech prakticky nedochází, ale vše se může každým okamžikem změnit.
Těžký, ale opravdový život
Ano, nemají tito lidé snadný život. Ale snad právě proto jsou si vědomi toho, co je skutečně důležité, ctí hodnoty, které jejich předkům umožnili přežít. Pomýlené a zvrácené pseudohodnoty liberálního Západu jsou přímým protikladem toho, co jsem zde měl čest spatřit. Láska k vlasti, národní hrdost, dosud ne úplně rozložený patriarchát, odhodlání bít se za svůj lid, za svou křesťanskou víru a své tradice, právě to jsou základní kameny evropské civilizace, které přece ještě všude nezahynuly. Spatřil jsem je mezi Srby.
S rodinou Radovana Stanojkoviće
Posledním člověkem, kterého většina naší delegace navštívila a podpořila ho, byl hrdina srbské armády a válečný veterán Duško Pejak. Ten byl těžce raněn za války v Bosně a od té doby je na invalidním vozíku. Jeho stav vyžaduje neustálou péči, kterou mu poskytují jeho pětasedmdesátiletá matka, jež trpí silnou cukrovkou, a dvakrát denně zdravotní sestry. Smutné je, že srbské prozápadní vlády nevěnují válečným veteránům téměř žádnou pozornost.
Největší pravoslavný chrám na světě
Za celou dobu jsme navštívili tři kláštery. Tím posledním byla Gračanica, založená v polovině 13. století a rovněž zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví. Město Gračanica je srbskou enklávou deset kilometrů jižně od hlavního města Prištiny a uměle vytvořeným administrativním centrem pro zhruba 75 tisíc Srbů žijících jižně od řeky Ibar, která rozděluje na dvě poloviny i Kosovskou Mitrovici. Výmluvně působí fakt, že je klášter obehnán ostnatým drátem.
Malebná krajina na jihu Kosova
Zatímco ostatní byli na cestě z Kraljeva, kde se zastavili za veteránem Pejakem, já jsem při nedělním podvečeru již čekal v Bělehradě. Při té příležitosti jsem se rozhodl navštívit chrám sv. Sávy, největší pravoslavný svatostánek na světě, jenž svou velikostí předčil i moskevský chrám Krista Spasitele. Budovat se začal v roce 1935 a jeho stavba dosud neskončila. Mohou za to léta komunistické vlády i skutečnost, že je financována výhradně z darů věřících.
V Srbsku se bojuje i o nás
Chrám ve tvaru řeckého kříže stojí na místě spálení ostatků sv. Sávy pohanskými Turky. Svatý Sáva byl významným srbským politickým činitelem 1. poloviny 13. století, a především zakladatelem Srbské pravoslavné církve. Chrám byl vysvěcen v roce 1989. Poněkud bizarně působí vysoký jeřáb, který se tyčí pod centrální kupolí. I tak byl však duchovní zážitek velmi silný. Pocítil jsem radost, že alespoň někde naše víra ještě žije. Ba co víc, že nehyne.
Chrám sv. Sávy
Přejme proto Srbům mnoho sil v jejich boji za národní svobodu, za svou starobylou vlast a se západními okupanty a jejich poskoky, kteří mají plná ústa vzletných frází o demokracii a lidských právech, a přitom je svými skutky pošlapávají více než ti, jimž vyhlásili „svatou“ či snad „humanitární“ válku. Je nejen věcí slovanské vzájemnosti bratrskému srbskému národu pomáhat, neboť si musíme uvědomit, že v Srbsku se bojuje o celou Evropu – o nás.